Úvaha o svobodě

Nikdo nám nedal možnost svobodně se rozhodnout, zda chceme být a přesto jsme narození přijali za své. Museli jsme, vždyť nikdo se nás přeci neptal.

Započali jsme své bytí z vůle někoho jiného, nikoliv svojí. Z toho vyvozeno, že nelze darovat svobodu tam, kde není bytosti. Marně vymýšlet pravidla bez hráčů, prázdná šachovnice je pouze prostředí, na které posazeny jsou rozličné figury alespoň ve dvou barvách, aby hra o vítězství svobody zajetím soupeřova krále dostala faktické podoby.

 Touha po úplné volnosti jde do pozadí náhle s dalším kódem vloženým již při početí. Touha po lásce. V životě přijde nečekaně okamžik, kdy je naše přání všeho pro ni obětovat a svoboda zdá se být opět nejasným pojmem. Tu svobodu plně nahradí štěstí, abychom zpětně v něm mohli se svobodnými cítit. Sladká odměna za dobrovolné oběti, pokud stejně jako život i tu lásku přijmeme za své.

 Není tedy pravá svoboda, stejně jako není její falešná sestra. Zrcadlo odráží obraz do všech směrů spravedlivě, ale přesto výsledek v něm promítnut je právě podle úhlu našeho pohledu na něj. Stejně i svoboda znamená pro každou bytost jinou zkušenost. Podle potřeb, které jí svazují při zrodu a jak dále její ego násilně formuje prostředí.

Právo být tím, čím chceme, je možná přední podstata svobody. Vlastni vůle, vlastní rozhodnutí vůbec být. Pro koho. V takové hloubce úvah tedy lze snad vyslovit přesvědčení, že nikdo nikomu nepatří. Jinak slovo svoboda svého významu by neznal slovník žádného jazyka. Ba ani ten nejmocnější, Stvořitelův, jenž bez našeho vědomí rozhodl, že budeme.

Volba.

I řekl Bůh budiž...